Chci psa a je mi fuk, co bude zač

Chcete psa? Nebo kamaráda?

Knížka pro děti, které sní o vlastním zvířátku,

ale i pro začínající čtenářky a čtenáře.

Jméno Kitty Crowther se možná někomu vybaví v souvislosti s knížkou Návštěva malé smrti (vydala ji – jak byste si asi tipli – Cesta domů). Případně Skříp, škráb, píp a žbluňk (Baobab). V obou čteme o strachu, obavách, osamělosti… Ale zde si užijeme spíš samá milá a nečekaná překvapení.

Milka je celkem obyčejná holka, chodí (nerada) do školy, žije s maminkou a touží mít psa. Strašně moc. Poznáte to i bez čtení, stačí se podívat, jak má zařízený pokojíček a čeho si všímá cestou do školy. Maminka je ale proti. Jenže jednoho krásného rána odpoví na otázku „Mami? Mohla bych mít PSA?“, kterou jí Milka posílá přes stůl každé ráno: „JO. A vezmeme si ho z útulku.“

A v příběhu se objeví PES. Spíš pejsek. Slovy pána z útulku: „Podle mého skromného názoru určitě nějaká úžasná směska.“

CROWTHER, Kitty. Chci psa a je mi fuk, co bude zač. Praha: Baobab, 2024. ISBN 978-80-7515-172-8.

Půjčte si na www.knihovny.cz

Nakladatel

TÉMA

Příběh o splněném přání, kde se ale ukáže, že opravdová kamarádka není ta, která mě obdivuje za to, co mám (zde PSA), ale ta, která mě má ráda i navzdory mým nedostatkům – takovou, jaká jsem. A je úplně jedno, zda jsem člověk, nebo pes.

PLUSY

Jednoduchý, lehkou rukou vyprávěný příběh o touze a přátelství, hlavně však o PSECH. Určený k předčítání a k prvnímu čtení. Pobaví se dospělí a děti se nadchnou.

Nedílnou součástí vyprávění jsou zde ILUSTRACE a na každé stránce tedy najdete aspoň jednoho psa – živého, hračku, obrázek… Milka nejdřív působí jako nafučené děvčátko, ale se psem se její výraz proměňuje a na konci se už něžně usmívá. A maminku už tolik nebolí hlava…

MINUSY

POZOR!!! Vaše dítě začne pravděpodobně díky této knize toužit po PSOVI, navíc po psovi mluvícím.

Ale teď vážně. Ilustrace, které jsem výše vychválila, mě zpočátku vyloženě odpuzovaly. Navíc vlastně vůbec nemám ráda psy, spíš kočky. Ale když jsem se do knihy začetla, „zvykla“ jsem si. (Podobně jsem to měla s knížkou Moje!, kde jsou ilustrace nedílnou součástí příběhu.) Takže se nenechte odradit.

Škola působí v příběhu jako místo, kde jsou jen samé holčičí pletichy a protivné holky. Pro předškoláka trošku demotivující, ale dá se s tím pochopitelně pracovat.

JAK S KNIHOU PRACOVAT?

DOMA si ji prostě prohlížejte a čtěte. Můžete hledat psa PRINCE, je na mnoha stránkách ještě i předtím, než si ho Milka vybere. Vybírejte psy, kteří se vám líbí/nelíbí a říkejte si proč, psy, kteří vám někoho připomínají (zvíře, známého člověka), tipujte si jejich psí vlastnosti (ale pozor, ať nesklouznete do módu „podle vzhledu vím, jaký jsi“)…

VE ČTENÁŘSKÉM KLUBU jsme si nejdřív povídali o tom, kdo má doma zvířátko nebo jaké by si přál (mohly si i vymyslet úplně nového tvora). Pak si děti na pracovní list psaly, jaké zvíře to je, jak se jmenuje, kolik má nohou, očí, zda má srst… a mohly si ho i namalovat. (Vždy dávám na výběr: psát, malovat, nebo obojí.) A potom jsme si četly. V klubu jsme dvě, takže jsme si rozdělily role a tak trochu „zahrály divadlo“.* Děti byly nadšené a konec příběhu je vyloženě nadchnul.

*Hraní divadla neboli rychlé scénické čtení jsem poprvé zažila v podání knižní blogerky Petry Žalmanové (Opičí matkou) a knihovnicí Mariky Zadembské nad knihou Ani za nic. A díky nim si teď občas v klubu čteme ve stylu Listování.