Tahle kniha mě přinutila zamyslet se nad tím, jak vlastně vést děti ke čtení. Zda prostě stačí, aby se dítě začetlo do textu, který je pro něj snadný ke čtení i k pochopení a kde se nic podstatného nestane, nebo zda by i kniha čtenářsky přístupná měla „mít smysl“.
Napsala Tereza Pařízková. Praha, Pikola 2020.
Kniha Stela v zemi tučňáků je na první pohled dobře graficky i výtvarně připravená kniha. Zaujme na první pohled už obálkou: hezká holčička, zachumlaná v bundě s chlupatou kapuckou a obklopená tučňáky, v pozadí ledovce.
První pohled ale klame: Stela v zemi tučňáků sice opravdu bude, nezažije tam ale žádné dobrodružství, ničeho se nebude bát a ani se toho moc nedozví o tučňácích císařských, jak bychom snad předpokládali. Co se tam tedy vlastně děje? Po první třetině knihy, kdy sledujeme, jak žije Stela doma v Čechách, Stela s rodiči cestuje do Antarktidy. Čtenář pozoruje, jak přestupuje v Paříži, nasedá na loď v Jižní Americe, přistává poblíž polární stanice, letí s rodiči vrtulníkem za tučňáky, stanuje tam několik dní či týdnů a pak zase cestuje zpět domů. Jako bychom se čtením dívali na statické obrázky, seřazené ve správném pořadí.