„Sloveso číst nestrpí rozkazovací způsob. Tuto nechuť sdílí s několika dalšími: se slovesem „milovat“, … nebo například „snít“.

 PENNAC, Daniel. Jako román. Přeložil Helena BEGUIVINOVÁ. Praha: Mladá fronta, 2004. ISBN 80-204-1140-2.

Výklad Pennacových práv čtenáře od knihovnice Olgy Černé v knize

Čtení není žádná nuda: náměty k rozvíjení čtenářské gramotnosti a radosti ze čtení. Praha: Portál, 2014. 118 s. ISBN 978-80-262-0720-7.

1. Právo nečíst

Podle Pennaca je naprosto nesmyslné pohlížet na děti, které nečtou, jako na méněcenné. Předpokládá, že časem si zálibu ve čtení naleznou, ale prozatím je zajímají jiné věci. Avšak není vyloučené, že do knihovny přesto půjdou, například kvůli setkávání s přáteli, klidu nebo proto, že jim knihovnice věnují čas, povídají si s nimi.

2. Právo přeskakovat stránky

Určitě se občas někdo setká s přepracovaným dílem, které je určeno právě dětem. To znamená, že text je upraven, zkrácen, zjednodušen a dle slov Pennaca v podstatě zcela znehodnocen. Myslí si, že by si samy děti měly umět vybrat, co je v díle zajímá, a klidně ostatní řádky či celé stránky přeskočit.

3. Právo knihu nedočíst

Pokud se dítěti kniha nelíbí, nemusí ji dočíst. Může ji vyměnit za jinou knihu, dokud nenajde tu, která mu bude vyhovovat.

4. Právo číst tutéž knihu znovu

Pokud má dítě z četby určité knihy velký požitek a chce ji číst neustále dokola, nemělo by se mu v tom bránit s vysvětlením, že je potřeba číst zase něco jiného. Zřejmě to, co ho v četbě zaujalo, je pro něho vnitřní motivací a určitě ho to bude rozvíjet více, než když bude číst více knih.

5. Právo číst cokoli

Každému se líbí něco jiného, proto má každé dítě právo na svůj vlastní výběr. Je to jeho volba, jeho nahlížení na svět a není dobré mu předkládat knihy, o kterých si ostatní myslí, že jsou dobré a správné. Předpokládá se, že postupem času se každý dostane k jiné, zajímavější literatuře.

6. Právo na bovarysmus (choroba, přenosná textem)

Moci číst to, co zrovna „letí“ a co chtějí číst všechny děti. Jsou posedlí svým idolem, chtějí kouzelný předmět, chtějí se dostat do budoucnosti či minulosti. Pennac se nad tím nepozastavuje a věří, že žádné takové chování nebude mít trvalé následky.

7. Právo číst kdekoli

Dítě potřebuje ke čtení klid a soustředění, proto je dobré nechat výběr místa pro čtení na něm, aby se cítilo v bezpečí a mělo z četby to správné potěšení.

8. Právo jen tak listovat

Dítě nemusí přečíst knihu celou, ale aby zjistilo, co ho zrovna v knize zajímá, je třeba, aby mělo možnost si knihu celou projít, aniž by se do ní zcela začetlo.

9. Právo číst nahlas

Pennac zde uvádí, že pokud čte člověk nahlas, je znát, zda se s textem ztotožňuje, či čte pouze daná slova. Pokud text nevnímá a jen předčítá, je to poznat a posluchače těžko zaujme. V případě, že čte to, co cítí, celým svým „já“, je schopen strhnout k četbě i své posluchače.

10. Právo mlčet

Pokud něco přečteme, zpravidla máme potřebu si o tom s někým pohovořit. Ale nemusí to být pravidlem. Pennac k tomu říká: „Naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.“